Nevím, jak to máte vy, ale já, když musím vyjít mezi lidi, aktivně komunikovat a pekelně se soustředit na vše, co je třeba udělat, vracím se z města úplně grogy.

Není to tak, že bych lidi neměla ráda – miluju jejich příběhy a rozličnost, ale někdy je to natolik intensivní, že mi zabere pěknou řádku dní, než všechny ty dojmy zpracuji.

A já to zpracovat chci. Uvědomit si, co se skrze jiné dozvídám o sobě. Kam díky nim rostu, jak moc mě ovlivňují jejich zkušenosti, rady a osobnosti. Jenže nejsem super kompjůtr, abych vše vyhodnotila do nanosekundy. Potřebuju čas. Klid. Příjemné prostředí.

A tak si natáhnu teplé ponožky, nejmilejší svetr plný žmolků, zapálím vonnou tyčinku, posadím se do křesla a řeknu si:

BUĎ.

Z tyčinky vyrůstají vlnivé výjevy z voňavého dýmu. Zasvítil do něj paprsek a na poličce se zaleskla sbírka náramků z různobarevných kamínků. Apatit, sluneční kámen, amazonit, křišťál... Miluju kameny.

Neoplývám sice uměním dokonalé superkontroly a souzněním se samotným bytím, ale když tak sedím, dýchám a vnímám... tak mi ten ZEN nepřipadá úplně nedosažitelný.