Mlha v sobě má cosi magického.

Způsob, jakým nám brání vidět dál, je celkem výmluvný a možná by člověk opravdu měl občas dát na to, co se mu takový mlhavý podzimní den snaží sdělit.

Tak třeba: Pokud nemůžeš hledět do dálek, podívej se blíž. Kam blíž? Ptám se sama sebe a vdechuji vlhký vzduch vonící tak povědomě po spadaném listí. Vybaví se mi procházky se školkou. Měla, nebo neměla jsem je ráda? Zouvání zablácených bot a přezouvání do bačkůrek. Červených s obrázky. Vzápětí se mi vybaví další vůně z dětství – umývárny. Mýdlo v síťce, věčně rozmočené, ale voňavé. Potajmu ujídaná čokoláda před obědem. Sundávání si sponek z vlasů a spánek po jídle.

A také chutě! Čočka s okurkou. Vločková kaše s přesnídávkou. Rajská omáčka. Chutnalo mi to, anebo jsem to jedla z donucení? A jak dlouho mi trvalo, než jsem to po letech zkusila znovu, abych zjistila, že dneska už mi čočka, přesnídávka na kaši i rajská děsně chutná.

Proč některé děti brečí, když mají ráno vstát a jít půlku dne trávit s lidmi, se kterými by třeba za jiných okolností vůbec nebyly?

Pamatuji si, jak mě babička budívala. Myslím, že jsem často plakala a do školky nechtěla. Na topení už ale čekaly nahřáté punčocháče i tričko a těm nebylo radno odmlouvat. Čaj s citronem a medem od dědy – chutnal úplně jinak, když ho připravoval on. Za oknem červánky, slunce se ještě rdělo, jak bylo samo rozespalé... stejně jako my všichni, kdo právě vstávali.

Nebylo ale mnoho času, pár písniček z rádia, snídaně a pak šup ven do rána pokrytého jinovatkou. Chvíli trpělivosti, než přijelo obecní auto svážející místní ratolesti, a dál už to znáte sami. Hračky, jekot, pastelky, smích i brek.

Po vyčerpávajícím sociálním vyžití návrat domů anebo k prarodičům, kde rádio stále hraje a ty právě rozpoznáš kousek písničky:
„Chtěl bych být medvídkem a z výkladní skříně dívat se ven…“

Je podzim, tma přichází dřív a zpoza horizontu pomaličku vykukuje měsíc oranžový jako pomeranč. Babička smaží karbanátky, děda rozebírá dálkové ovládání ve snaze opravit jej, nikdy už s ním ale nepřepne na jiné vysílání – musí se koupit nové a já sedím na koberci obývacího pokoje a hladím dřevěnou kočku.

Slyším, jak někdo odemyká dveře. To mamka se vrací z práce. Zvedám se, možná škobrtnu o vytahané punčochy… běžím ji přivítat. Je doma.

Mlha má jednu zvláštní schopnost. Místo aby nám ukazovala cestu ven, dává nám možnost pohlédnout na pěšinu, která vede dovnitř.

Ne všude na ní ale musí být jasno, a tak je možná radno vzít si na tu cestu duší světlo.

• Právě sušené divizny se dříve skutečně namáčely do vosku nebo loje a zapalovaly se jako ochranné pochodně. Odtud pochází její starý lidový název „královská svíce“ – světlo, které prosvětlovalo sychravé podzimní noci a zahánělo chlad od lidských stavení.